O nás

Anna Marie Františka Sasko-Lauenburská, dětský portrét, neznámý autor, kolem roku 1678

Sibylla Augusta Sasko-Lauenburská, dětský portrét, neznámý autor, kolem roku 1678

Vítejte na stránkách, které jsou věnovány historii sasko-lauenburských vévodů a jejich potomků v Čechách a jejich odkazu!

S vědomím významu, který měly tyto osobnosti pro dějiny barokních Čech i barokní střední Evropy, jakož i přihlédnutím výrazné stopě, kterou po sobě zanechaly a která ještě i dnes, v současné hektické a leckdy velmi povrchní době, spoluutváří prostor, ve kterém žijeme, chtějí tyto stránky přispívat ke zvýšení povědomí o sasko-lauenburském rodu a o jeho odkazu v českých zemích i širší střední Evropě. Tento odkaz byl dlouho přehlížen a teprve v posledním desetiletí či dvou začíná být předmětem hlubšího veřejného i odborného zájmu.

Povědomí o tomto historickém odkazu je zároveň důležitým předpokladem pro zvyšování povědomí o rozsáhlém kulturním dědictví, o jehož vznik nebo rozvoj se Sasko-Lauenburští v Čechách, ale i jinde zasloužili, a o jeho významu. Toto kulturní dědictví, které vedle velkých rezidenčních a palácových komplexů, klášterních areálů a větších i menších kostelů zahrnuje i celou řadu solitérních monumentů, movitých předmětů, relikvií a relikviářů, ale také knih, tiskovin nebo archiválií, vstává v posledních letech díky úsilí institucí, vlastníků i nadšenců, doslova z popela, stále však existují případy, kdy uvedené kulturní památky na svou rehabilitaci a obnovu stále čekají nebo nejsou dokonce náležitě zhodnoceny.

Současně sledují tyto stránky i jiný důležitý cíl, totiž informovat o životě a kulturních událostech na někdejších panstvích Sasko-Lauenburských v Čechách. Ta sice mnohdy leží dost daleko od sebe, ale i pod vlivem dávného barokního odkazu mají nadále společného více, než se může na první pohled zdát. Tento dávný barokní odkaz je navíc spojuje i s řadou oblastí ležících mimo hranice dnešní České republiky, jako je Lauenbursko, Bádensko nebo Toskánsko.

Zbývá dodat, že myšlenka na vytvoření těchto stránek se zrodila v okruhu osob, kterým sasko-lauenburský odkaz nebyl a není lhostejný a které mají vztah k místům, kde Sasko-Lauenburští kdysi vládli nebo zanechali svůj otisk. S cílem podpořit zájem o sasko-launeburský historický a kulturní odkaz stály tyto osoby v roce 2020 za uspořádáním historické semináře v Zákupech, která byla uskutečněna díky jedinečné podpoře Římskokatolické farnosti - děkanství v Zákupech a byla věnována osobnosti Anny Marie Františky Sasko-Lauenburské a jejímu rodu. Tento seminář založil tradici historických seminářů a „paměťových“ akcí, které se v Zákupech konají dosud a které každoročně svádějí dohromady řadu profesionálních i amatérských zájemců o tuto zajímavou, a zdaleka nikoli nevýznamnou kapitolu z českých a evropských dějin, jakož i všechny ty, kdo mají zájem o širší regionální nebo nadregionální historii a dění.

V odezvě na zájem zřejmý na uvedených seminářích a akcích a také v odpovědi na výzvy od některých obcí, institucí i jednotlivců vznikl na začátku roku 2024 profil na sociální síti Facebook, který má za cíl přinášet aktuální informace o dění na sasko-launeburských panstvích a významných kulturních událostech, které se na někdejších panstvích konají.

Ve snaze nabídnout o sasko-lauenburském rodu i o kulturním dědictví, které je s tímto rodem spojeno, více informací v ucelenější podobě však bylo posléze přistoupeno k založení těchto stránek. Ty jsou otevřeny všem, které uvedená historie a její odkaz zaujaly nebo oslovují. Budeme současně rádi za jakékoli případné reakce nebo náměty, které, prosím, adresujte na kontaktní adresu.

Julius Jindřich, vévoda sasko-lauenburský, neznámý autor, poslední třetina 17. století

Julius František, vévoda sasko-lauenburský, rytina, Jacob Sandrart, kolem roku 1675

Sasko-lauenburští vévodové, příslušníci rozrodu Askánců vládnoucího v říšském vévodství nacházejícím se na dolním toku Labe, se usazují v Čechách v době třicetileté války v osobě vévody Julia Jindřicha (1586-1665), který rozvinul úspěšnou vojenskou a politickou kariéru ve službách rakouských Habsburků. Roku 1623 získává Julius Jindřich v západních a středních Čechách první statky se základem v Ostrově, kde uprostřed třicetileté války vzniká ojedinělý zámecký a zahradní rezidenční komplex, a v Toužimi. Okruh českých statků se výrazně rozšiřuje poté, co se Julius Jindřich roku 1632 oženil s Annou Magdalenou z Lobkovic (1609-1668), vdovou po Zbyňku Leopoldu Novohradském z Kolovrat, jejímž prostřednictvím se Julius Jindřich nejen dynasticky propojil se starou českou šlechtou, ale také získal řadu nových panství, mj. Zákupy, Horní Polici nebo Buštěhrad.

Na základy položené Juliem Jindřichem navázali jeho synové František Erdmann (1629-1666), generál ve službách Švédů a později císaře, a Julius František (1641-1689), generál císařského jezdectva proslulý podílem na porážce Turků před Vídní v roce 1683. Julius František se po předčasné smrti svého bezdětného staršího bratra stal hlavním představitelem rodu jak v Lauenbursku, tak v Čechách, a přestože velkou část své kariéry strávil u armády, věnoval pozornost nejen rozvoji českých panství, ale také výstavbě rezidencí, a to zejména té v Zákupech, a dokonce i alchymii. I Julius František ale umírá brzy a zanechává po sobě dvě dcery, Annu Marii Františku (1672-1741) a Františku Sibyllu Augustu (1675-1733).

Obě sestry se zapsaly do dějin jako výrazné ženské osobnosti středoevropského baroka s řadou silných osobních zájmů. Jejich vztah k českým zemím umocnil fakt, že s otcovou smrtí pozbývají vlády nad Lauenburskem, o které se utkají vládci sousedních severoněmeckých států, takže klíčovou rodovou základnou pro obě sestry představují bohaté statky v Českém království. Anna Marie Františka, starší z obou sester, se ve svém prvním manželství spojuje s rodem falckých kurfiřtů a stává se tak i švagrovou samotného císaře Leopolda I., druhé manželství uzavírá s Gian Gastonem Medicejským, posledním mužským potomkem rodu Medici. Toto druhé manželství ale nepřinese očekávané dědice a končí roku 1708 faktickou rozlukou obou manželů, i když Anna Marie Františka až do své smrti užívá i titul velkovévodkyně toskánské (ten se přenese i na palác na Hradčanském náměstí v Praze, který Anna Marie Františka v roce 1718 koupila a dokončila) a Gian Gastone Medicejský spolu se svou družinou zanechává svůj otisk v Čechách (Gian Gastone bude sponzorovat vydání české gramatiky Václava Jandita vydávané od roku 1704, lékař Pietro Domenico Bartoloni da Empoli z jeho družiny se zase stane autorem jedinečné oslavy českého vinařství, vydané pod názvem Bakchus v Čechách v roce 1717 a 1736). Dědicem českých statků Anny Marie Františky se tak stává Marie Anna Karolína (1693-1751), její dcera z první manželství, která se provdala za Ferdinanda Mariu Innocence Bavorského (1699-1738), bratra bavorského kurfiřta Albrechta, pozdějšího císaře Karla VII., korunovaného v roce 1741 na českého vzdorokrále.

Sibylla Augusta, mladší z obou sester, se zase stává manželkou Ludvíka Viléma Bádenského, kmotřence Ludvíka XIV. a jednoho z nejvýznamnějších vojevůdců ve službách císaře Leopolda I. a Josefa I. Po jeho smrti v roce 1707 se Sibylla Augusta stává regentkou Bádenska, které provede těžkými časy války o španělské dědictví a v konsolidovaném stavu tento stát i s českými statky předá svým dvěma synům, posledním katolickým vládcům Bádenska, kteří zde budou vládnout do roku 1771. Sasko-lauenburská přítomnost v českých zemích končí ve 2. polovině 18. století, kdy umírají legitimní mužští i ženští potomci obou sester. České statky Sasko-Lauenburských se ale poté poněkud paradoxně opět spojují, a to v rukách vládnoucího rodu Habsburků, který roku 1789 získává statky po bádenských potomcích Sibylly Augusty Sasko-Lauenburské a na základě státní smlouvy z roku 1805 také statky po bavorských dědicích Anny Marie Františky Sasko-Lauenburské. Nejvýznamnějším pokračovatelem sasko-lauenburských vévodů a jejich potomků je do současnosti rod vévodů orléanských, vedlejší větvě francouzského královského rodu Bourbonů, jehož současní představitelé odvozují svůj původ od Augusty Marie Johanny Bádenské (1704-1726), dcery Sibylly Augusty, provdané do Francie v roce 1723 a matky Ludvíka Filipa (I.) Orlénského (1725-1785), jehož stejnojmenný vnuk usedl v letech 1830-1848 na francouzský trůn jako král Ludvík Filip Orléanský (1773-1850).

Ač Sasko-Lauenburští přicházejí do Čech jako cizinci ve víru hlubokého politického, náboženského a sociálního konfliktu, jímž je stavovské povstání a třicetiletá válka, takže mohou se jevit jako typičtí příslušníci pobělohorské „cizácké“ šlechty (byť původně luteránského vyznání), ve třech generacích splývají s prostředím českých zemí, které považují za svůj domov. Ač si trvale uchovávají povědomí o svých askánských kořenech, s nimiž souvisí i jejich snaha o získání kurfiřtského titulu, jejich zájem o český domov se projevil rozsáhlou hospodářskou činnosti, podporou katolické církve a kulturních aktivit na většině jejich českých panství. Ta v průběhu času obsáhla jakýsi oblouk táhnoucí se ze západních Čech přes severní Čechy až do středních Čech a na jejich východ a která doplňovalo několik paláců a domů v Praze, hlavním městě Českého království. Výmluvným svědectvím o činnosti a podpoře sasko-lauenburských vévodů a jejich potomků zůstává dodnes velký soubor světských i duchovních kulturních památek, které stále existují a v řadě případů spoluutvářejí charakter nejednoho českého města nebo vesnice a ovlivňují i podobu krajiny v místech, kde Sasko-Lauenburští kdysi vládli. Na mnoha místech ale na Sasko-Lauenburské upomínají i místní názvy, tradice nebo pověsti, v nichž se odráží jak reálné osobnosti a události, tak mnohem pozdější představy o Sasko-Lauenburských a jejich době. Ač více než sto let silné sasko-lauenburské přítomnosti v Čechách má samozřejmě i stinné stránky (poddanská povstání nebo tlak na rekatolizaci na jejich českých panstvích), nelze upřít, že oni i jejich potomci výrazně spoluutvářeli svou dobu. S ohledem na svoje rozvětvené rodové, politické a kulturní vazby současně vyvářejí i pozoruhodné pojítko mezi Čechami a mnoha jinými částmi Evropy, z nichž je třeba zmínit zejména Lauebursko, Bádensko, ale také italské Toskánsko.